Vědomí vlastních hranic je jednou z klíčových dovedností pro budování vztahu a prohlubování intimity. To díky nim si uvědomujeme, kdo jsme my a kdo je ten druhý – díky tomu neztrácíme sami sebe. Pokud si v brzkém věku procítíme, kde jsou naše hranice, pokud nalezneme odvahu je komunikovat, a pokud přijmeme vlastní zranitelnost, které se vystavujeme při nalézání hranic druhých, jen poté jsme schopni se stát plně dospělými.
Pokud otevřeně komunikujeme své hranice, vytváříme bezpečné prostředí
Témata hranic a vzájemného respektu k sobě i k druhým se prolínají celým naším programem Zdravé dospívání. Ať již v programu pro nejmenší, který nese název Příběh těla aneb co nám pohádky neřeknou nebo pro druhý stupeň ZŠ Od dívky k ženě/Od chlapce k muži, kde se bavíme o vztahu k našemu tělu, o tom, kdo se nás smí kde dotýkat; až po program Intimita v dospívání, kde začleňujeme téma hranic do kontextu se vztahy s dalšími lidmi, prvními láskami a intimním životem. Protože pokud otevřeně komunikujeme své hranice, jsme díky tomu k druhým transparentní a vytváříme tak bezpečné prostředí.
„Jenom tam, kde máme zdravé hranice, je co rozpouštět, je možno se oddat druhému a pronikat neohroženě do zážitku hluboké intimity… Jenom tehdy můžeme mít vnitřní jistotu, že se po takovém propojovacím zážitku opět vrátíme do bezpečí svého já.“
Institut párové terapie: Pavel Rataj a Honza Vojtko
To, že nám někdo překročil hranice, zpravidla poznáme, až když se to stane. Můžeme pociťovat výčitky svědomí, vytváříme si scénáře, co jsme měli udělat jinak a lépe, obviňujeme druhé i sami sebe. Na tělesné rovině můžeme pociťovat až nevolnost, případně i úzkostné stavy, které mohou vrcholit až k odpojení vlastního prožívání, protože to tak je pro nás prostě „bezpečnější“ a díky tomu můžeme přehlédnout, že vztah, ve kterém zrovna jsme, může být pro nás toxický. Jedním z extrémních případů narušení hranic je zneužívání (nepleťme si prosím zneužívání – zpravidla dlouhodobé a opakované; a znásilnění). Statistika říká, že ke zneužívání dochází nejčastěji osobou, která je dítěti blízká a známá. Taková traumatická zkušenost může ovlivnit člověka po zbytek jeho života. Pojďme tedy učit děti, jak se bránit. Jak mohou najít odvahu komunikovat, že se děje něco, co se jim nelíbí.
Hranice jsou velmi „ztělesněný“ pocit
Není to zkušenost, kterou vám někdo může předat na základě svého prožívání. Jsou velmi individuální, velmi křehké, proměnlivé na základě kontextu, vztahu, času a zkušeností – jsou prostě vaše. A to, že je dnes cítíte takhle, ještě neznamená, že to zítra nebudete vnímat jinak ☺ Proto je důležité se naučit zpomalit a cítit, co se v mém těle děje právě teď – je mi to příjemné? Nebo mám zvláštní pocity, že je „něco špatně“? Zastavme se a vnímejme moudrost našeho těla. Protože pokud nevíme, kde jsou v danou chvíli naše hranice, jak potom můžeme ostatním dát najevo, že se je chystají překročit?
Proto využíváme interaktivních her, ve kterých si studenti a studentky v bezpečném prostředí uvědomí, jaké je jejich autentické „ANO“ i „NE“ a naleznou odvahu je zároveň vyslovit. Procítí si role, kdy respektují a zároveň jsou respektováni. A to je to, co vytváří hluboké vztahy – respekt k ostatním, respekt k sobě.
Mgr. Vladimír Krutina, CSB, SEP
